EPILOG
Svět vlků je jiný než svět lidí. Vlci tu byli dřív než my. Indiáni je přijali mezi sebe. A jak čas letěl, lidé začali stavět města a velkoměsta. A co s tím mají vlci společného? To, že lidé začali kácet stromy a vlky zabíjet pro jejich hebkou srst. Vlci pomalu vymírali, ale nakonec se zotavili a jejich smečky se začaly zase objevovat na různých místech. Ale teď uslyšíte úplně jiný příběh, úplně jiného člověka, ale stejných vlků.
KAPITOLA PRVNÍ
Je jaro. V jednom údolí žije vlčí smečka, která se právě rozrostla o dva členy. Smečka čítá okolo patnácti vlků. Ted kolem sedmnácti. Alfa páru se totiž narodila vlčata. Vlčice z alfa páru se jmenovala Duma. Duma je krásná, zdatná, šedá vlčice. A vlk se jmenoval Sam. Sam je mocný, šedý vlk, který je vůdcem všech vlků.
Vlci se rozhodují na jménech pro vlčata. „Jaké navrhuješ jména?‘‘ zeptala se Duma a kontroluje vlčata, která už sají mléko. „Když jsem byl malý chtěl jsem se přejmenovat na Taibrona. Tak co třeba Taibron? ‘‘ řekl s radostí Sam a natáhl se vedle Dumy. „Taibron? Taibron. přemýšlela Duma, jo vznešenější a hezčí jméno se pro vlka snad ani nenajde‘‘ Duma ještě přemýšlí na jméně pro vlčici. „A co pro tu malou, roztomilou vlčici?‘‘ zeptala se Duma. „Počkej už to mám! Naše malá, roztomilá, šedá kulička chlupů se bude jmenovat Zackrie! Navrhla Duma, líbí se ti?‘‘ Ale Sam se nerozhoduje jen přikyvuje a vrtí ocasem.
KAPITOLA DRUHÁ
Vlčata už spí a Duma taky, Sam ale nespí jen se převaluje. Nakonec se rozhodne jít s ostatními na lov. Duma se mezitím probudí a kontroluje vlčata. „Jen spěte moji malí čeká vás dlouhý a zajímavý život‘‘. Lehne si mezi ně. „Zajímalo by mě, kde Sam šel, mám hlad, velký hlad. Sam se náhle objeví. „Mluvil tu někdo o velkém hladu?‘‘ zeptal se s úsměvem. „Tak co jsi mi přinesl?‘‘ zeptala se Duma hladovým hlasem. „Trhám ti kusy masa z jelena‘‘ zašeptal Sam a olízl Dumu i vlčata. Duma si přitahuje maso a s chutí žere jelení maso. Najednou se vlčata probudí a poslepu hledají matčiny struky. A tak si Duma lehne a Sam popostrčí vlčata ke strukům. Vlčata spokojeně sají mléko, Duma spokojeně požírá kusy masa a Sam se spokojeně dívá, a představuje si, jak vlčata povyrostou a stanou se z nich statní lovci.
KAPITOLA TŘETÍ
Je léto. Vlčata už vidí, slyší, chodí a dokonce jedí maso. Právě teď si vlčata hrají před doupětem. „ Je na čase abyste si chytli prvního králíka.“ řekne Sam. Zackrie má radost, už se připravuje ke skoku a hop! Ale místo králíka chytí Taibrona. Ten se ale jen tak lehce nevzdá. Skočí na Zackrie a už jsou zase ve hře. Sam je od sebe oddělí. „Ale tati, my si chcem hrát.“ žadoní vlčata. „Ne, teď není čas na hraní, teď budete lovit.“ přikázal Sam. Taibron se ale nedá, „tak my chytnem a zakousnem jelena!“ Sam má ale jiné problémy a říká: „Tak to jsem zvědavý.“ Otočí se a běží za dvěma vlky, kteří se perou o poslední kus masa. Zackrie se mezitím ptá Taibrona jak chce ulovit jelena. „Snadno, řekne Taibron a vysvětluje dál, táta přece našima očima vypadá jak velký jelen. A jak příjde tak na něho skočíme a řeknem, že jsme právě chytli jelena!“ Zackrie celá rozdováděná povídá, „tím pádem z toho vznikne hra!“Sam se vrací. „Tak jsem tady.“řekne Sam. „Právě chytnem jelena!“ zvolají oba naráz.Taibron a Zackrie se chystají ke skoku. Sam sklopí uši a v tu ránu je na zemi a vlčata skáčou na Samově břiše. Za pár minut se vrátí Duma. „Tak co, chytli jste už nějakého králíka?“ ptá se Duma s úsměvem. „Ne mami ale chytli jsme jelena!“ zvolá Taibron a ukáže na Sama. Duma se nemůže přestat smát. „Tak už dost moji malí vlčci.“ řekne s úsměvem. Zackrie poslušnějde k mámě. Ale Taibron stále skáče a skáče na břiše svého otce. Dokud Duma neukáže kusy masa na zakrvácené zemi.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Vlčata si hrají s kostmi králíka. Najednou přiběhnou oba rodiče, každý bere jedno vlče o tlamy a utíkají do doupěte. „Co se děje?“ ptá se vystrašeně Zackrie. „Ale nic ty moje chlupatá kuličko, jen zůstaňte v doupěti, všechno bude v pořádku.“ říká udýchaně Duma. Duma zůstává u vlčat. Sam před doupětem stojí výhružným postojem. Kojoti se dověděli, že tu pobýhá mladé maso. Sam vlčí a vrčí před doupětem. „Ani krok nebo z vás nadělám jídlo pro moje vlčky!“ Vlci ze smečky zuřivě brání doupě. Je to krvavá bitva mezi vlky a kojoty. Jeden kojot se zakousl do nohy vlka. Vlk úskostlivě zavyje, strhne kojota na stranu a prokousne mu hrdlo. Vlk naplněný vášní ze zabíjení kojotůchrání doupě a zabíjí prvního kojota, který se mu vrhl do cesty. Další dva kojoti se vrhnou na jného vlka. Tentokrát je vlk velmi zraněný a možná to nepřežije ani dokonce této krvavé bitvy. Jiný vlk brání zraněného a zahryzává se kojotům do hrdel, noh i hřbetů. Ostatní vlci naženou kojoty do kouta. Vrčí a vrčí. Pak ale Sam řekne: „necháme vás zbabělé kojoty na pokoji, pokud na nás už nezaútočíte.“ Vůdce kojotů předstoupí vpřed a říká: „Dobře necháme vás.“ Kojoti se staženými ocasy prchají před vyjícími vlky. A vlčata se taky přidají. Je to jejich první zavytí.
KAPITOLA PÁTÁ
Utekl týden po bitvě mezi vlky a kojoty. Vlk, který vypadal, že nepřežije, přežil. Zackrie se šla napít k vodě. Taibron šel pomalučku za ní. Když začala pít tak ji Taibron vylekal a ona spadla do vody! Ještě že byla voda mělká. Duma je viděla a pospíchala za nimi. „Je vidět, že byste se měli naučit plavat.“ Řekla a usmála se. „Teplo je tak proč ne.“ Přidal se běžící Sam. „Jo já se chci naučit plavat“ řekl Taibron a skočil do vody, která se po nárazu roztříkla na všechny strany. „Hupsněte do vody a kopejte tlapkama, přední, zadní, přední, zadní…“ rozkazuje Sam. Taibron i Zackrie už umí plavat. Ještě pár temp a budou na druhé straně říčky. Zachvilku jsou zase zpátky a ve vodě si hrajou.
KAPITOLA ŠESTÁ
Je podzim. Taibrona i Zackrie přestávájí bavit hry s padajícími listy. Na plavání je voda hodně studená. Třičtvrtě roku uběhlo a vlčata se stala mladými vlky. Uměla plavat, lovit, bránit území, prát se, prostě vše co by měl umět pravý vlk. Sam oba bral na společné lovy. „Jdem dneska na lov?“ zeptá se Taibron. „Jo, jít můžem, půjdem, ale sami uděláme jim překvapení.“ Ujistila se a navrhla Zackrie. „Tak jdem, dokud se nikdo nedívá“ rozhlédl se Taibron. „Dobře“ rozhodla nakonec Zackrie. Běžely a běžely. Nakonec zavětřily stopu. „Cítíš to co ja?“ zeptal se šeptem Taibron. „Cítím něco jako srnku, ale zraněnou srnku.“ Olízla se Zackrie. „Musíme se k ní co nejblíž přiblížit.“zašeptala Zackrie. Jsou od ní asi dva metry. Zackrie vydala povel a honba začala. Tabron uhání vpřed. Zackrie za ním. Srnka běží, co jí síly stačí, ale protože je zraněná zachvíly se unaví. Najednou Taibron skočí na srnu ze zadu a Zackrie se jí zakousne do krku a srnu skolí. Posledními silami přinesou srnku ke smečce. Vlci je vítají a pomáhají jim s ukořistěnou srnkou a nekonec z ní nezbydou ani kosti a vlci jdou spát s plnými břichy.
KAPITOLA SEDMÁ
Tak už je zima. Vlci se na podzim pořádně najedli. Ale teď nemají co lovit. Jeleni i laně někam zmizeli a králíci spí v zimních spáncích v útulných norách. V polovině zimy začínají hladnout. Jen tu a tam vycítí zmrzlou mršinu, o kterou se spravedlivě rozdělí. Alfy už neví co dál. „Musíme najít noru králíků nebo ty zaběhlé laně, takhle to už dál nejde.“ Vysvětluje Duma Samovi, když mladí vlci už spí. „Kde je chceš hledat prohledali jsme celé území. Říká Sam. Budeme to prostě muset vydržet tu dlouhou zimu.“ Dokončí Duma.
KAPITOLA OSMÁ
Zima už skončila, je zase jaro. Mladým vlkům je skoro rok. A chystá se velká oslava narozenin. Pěkně po vlkovsku! Laně se vrátily z neznámého území. Takže o dárky je postaráno. To že Taibron dostal jméno jako první neznamená, že se první narodil. Zackrie je o pár minut starší. Oslava začíná. Zackrie a Taibron dostávají dárky. „Díky za toho jelena, Garthe.“ Děkuje zdvořile Zackrie. „Páni, ty kosti se hodí do mojí sbírky!“ žasne Taibron a děkuje Roxy. Sam a Duma jen přihlíží a děkujou každému vlkovi, který jim da dárek. Mladí vlci dostávají plno krásných dárků. Rozdávání dárků je u konce. A oslava se zase rozběhla. Všichni vlci se baví, žerou laně a jeleny, pijou vodu z potoka a vyjou na vycházející měsíc. Nakonec oslava zkončila. Sam a Duma se ptají mladých vlků, jak se jim oslava líbila. „Tak co jak se vám líbí dárečky?“ ptá se Sam. „Jsou super!!“ odpovídají oba naráz s vypláznutými jazyky. „Tak tady je poslední od nás.“ Zvolá Duma a Sam přitáhne něco velkého, hnědého a chlupatého. „Co to je?“ ptají se mladí vlci. „Toto je medvědí kůže.“ Odpovidá Sam a hrdě se postaví. Zabili jsme ho ještě se třemi vlky a pak jsme ho stáhli z kůže, speciálně pro vás.“ Povídá hrůzostrašně Sam. Ale mladí vlci se natahují na medvědí kůži a už spokojeně spinkají.
KAPITOLA DEVÁTÁ
Asi tři tři týdny po oslavě říká Duma mladým vlkům, že by si měli založit vlastní smečku. „Nehoníme vás ale je už čas.“ Opakuje stále dokola Sam. Taibron se nerozmýšlí a říká: „Já ještě chci zůstat ať se děje co se děje.“ Říká kňučivě. Zackrie ale říká: „já klidně odejdu už zítra.“ A nic si z toho nedělá. Nakonec Taibron sedí u potoka a smutně se dívá na svůj odraz ve vodě. Zackrie k němu příjde. „Opravdu chceš už zítra odejít ze smečky?“ ptá se smutně Taibron. „Jasně, toulat se sama divočinou, lovit vystrašené králíky, sledovat poletující motýly a chytat je když tě nikdo nevidí a mít z toho srandu? Kdo by nechtěl.“ Říká zasněně Zackrie. „To všechno zní lákavě, ale co když tě napadne medvěd?“ ptá se Taibron. „Tak uteču.“ Říká stručně Zackrie. Tak si povídají do té doby, dokud nevyjde měsíc a oni nejdou do doupěte.
KAPITOLA DESÁTÁ
Brzy ráno, když všichni ještě spí se Zackrie vykradla z doupěte. Chtěla zmizet do světa bez zákonů dřív než se všichni probudí. Najednou jde hustým lesem. Uvidí králíka tak si ho ulovía doplní potřebné energie. Uvidí holuba, ale ví že proti jeho mrštným křídlům nemá šanci. Tak ho nechá, ať vystrašeně proletí křovím a sedne si na úzkou větěv. Zahlédne veverku, jak hbitě šplhá a skáče po stromech. Celý den se jen tak prochází lesem, až nakonec najde opuštěný liščí brloh a spokojeně usne.
KAPITOLA JEDENÁCTÁ
Zackrie se probudí a vyleze z liščího brlohu. Před brlohem se otřepe a protáhne. A vydává se zase na cestu. Zackrie je žíznivá tak se jde napít k vodě. Nabírá vodu svým růžovým jazykem. Jak pije, uslyší šelest. Nakloní uši do předu a zavětří. Na druhé straně říčky stojí nějaké zvíře na dvou nohách, které Zackrie nikdy neviděla. Dvounohý savec se na Zackrie upřeně dívá. Nehýbe se. Nevycení zuby. Jen stojí a kouká se. Zackrie se taky jen dívá. Stvoření je vysoké, černá srst je jen na klavě, stojí na zadních, ma pronikavé oči, nemá protáhlý čenich a na sobě má něco asi místo srsti. Dvounohý savec se ale pohne. A Zackrie najde příležitost a uteče za borovice, aby ji neznámé stvoření nemohlo pozorovat. Ze strachu utíká, co ji tlapy stačí, až narazí na jeskyni a náhle usne.