Vlčí svět - www.vlci.info

Bylo zrovna ráno, když zpod fenčina hustého kožíšku vykouklo štěně - jediné malé štěně. MAlé, roztomilé, ale první jeho matky. Vážilo si jí, ale kdybych to měla říct přesně - ani by neuškodilo, kdyby si jí nevážilo. Ona ho ráda neměla. Potlačovala - bůh ví proč - mateřské pudy a o štěně se nestarala. Musela jsem ho tedy od matky vzít. Bohužel i přes jeho násilí, naříkání. Místo toho, aby se fena po mne ohnala, byla úplně v klidu. Bylo mi ho líto, ale věděla jsem, že některé psí matky vskutku se o štěně neumí dobře starat. A tohle byl značný příklad.
Štěněti jsem dala jméno Rasty, a to po jeho otci.
Rasty byl čistokrevný husky, žijící v Evropě. Neužívalo se ho ani na žádný sport. A tak byl zesláblý a viditelně obtloustlý, ale já jsem neměla čas s tím něco dělat. Rozhodla jsem se, že ho prodám a to i přes můj žal.
Brzy si pro štěně přijel jeden chlapský. Byl to silný muž, svalnatý a pěkně hrubí. Nebyla jsem si jistá, jestli Rastyho dávám do dobrých rukou, ale po týdnu jsem zjistila, že dala. Rasty byl teď s tím silným mužem dvojka - rovněž zesvalnatěl. S radostí na duši jsem si šla v noci lehnout. Ale o půl druhé najednou zazvonila pevná linka. Ospale jsem se přiloudala k telefonu a zvedla sluchátko. "Dobrý večer, jste to vy, paní veterinářko? Rastyho přejelo auto, rychle se dostavte!" Ozvalo se. Věděla jsem, že se jedná o téhož muže a mého milovaného huskyho. Když mi rychle vylíčil, kam mám přijet, jen jsem se rychle přioblíkla a vyjela. Dodnes nemohu zapomenout na tu scénu: Na silnici auto, pod autem Rasty - a vedle auta řidič s tím svalnatcem.
"Rasty!" zavolala jsem. Husky na to zareagoval jenom prudkým oddechováním. "Jak rychle jste jel?" zeptala jsem se honem řidiče. Neřekl mi to, ale podle toho, co jsem zjistila v ordinaci, když jsem s mužem a Rastym odjela, že dost rychle, protože pes měl zlomená tři žebra a navíc párek odřenin a rozdrcenin. Muž mi vysvětlil, že Rasty v noci upláchl - ale proč by to měl dělat?
Dobrá zpráva je, že jsem přes všechno moje vyčerpávající úsilí přiměla za pár týdnů Rastyho znovu k životu. Je to chlapík. ale otřesnou zprávou je, že ho muž nechtěl spátky - a to nechápu nejvíc. Rozhodla jsem se tedy si ho nechat, alespoň po nějaký čas. Ale jelikož Rasty není ještě ten nejvyspělejší pes, rozhodla jsem se, že ho ukážu jeho matce. Snad se ještě poznají. A měli by, když neměla ještě další vrh. A skutečně, Rasty byl štěstím bez sebe a k mojí podivy dokonce i matka vrtěla ocasem. Nechápu to.

Za pár dní se našel nový majitel. Rastyho si rád převzal a já jsem byla též šťastná. Pamatuji si poslední informace o něm - že se má dobře a že je v dobrých rukou. Víc jsem už nezjistila po celých pět let. Myslela jsem si, že je vše v pořádku. Že se skutečně má můj Rasty dobře, ale později jsem zjistila, že jsem se mýlila. Měl se dobře asi rok, ale potom se stal "opotřebovanou věcí". Nicméně nastoupil na Rastyho místo rozmazlovaný pudl královský a z huskyho se stal vosk. Ztrašně vyhubnul a strašně zeslábl - kdybych to tak v tu dobu věděla!
Nyní bylo Rastymu už pět let. Pět let malého jídla, násilý a nevšímavosti. Stal se z něj vskutku "zlý" pes. A nejzajímavější je, jak sem se o něm dozvěděla. Šla jsem jednou po ulici ke kolegyni veterinářce na návštěvu. Je možné k ní jít hroznou zkatkou mezi domy, kde nikdo není a nebo je obejít. Z ničeho nic jsem najednou zahla do zkratky - a tam Rasty byl.
U popelnice zkoušelů najít něco k jídlu. Nepoznala jsem ho samosebou hned, ale hned jsem zjistila, že to je toulavý týraný pes. Po dlouhé vyčerpávající době se mi ho podařilo odchytit a později - když jsem poslala pro auto - i naložit. Odvezla jsem ho do útulku.
"Jak se bude jmenovat?" ptali jsem mě tam. Chvelku jsem váhala, ale potom jsem ihned věděla.
"Rasty," odpověděla jsem. "Jako to moje štěně před pěti lety. Je mu tolik podobný," dodala jsem a podrbala jsem již už zkroceného psa za uchem.
"Nechcete si ho tedy nechat?" zeptali se mne, ale já jim vysvětlila, že už jednoho huskyho mám - Rastyho matku - a že bych běhat a starat se o dva psy nemohla. Vydali jsme i inzeráty, jestli nikdo neztratil psa a jak se o něj staral. To víte, že za týden přišel onen člověk, jakému jsem Rastyho dávala. Ihned jsme se oba poznali a mě ihned připadl na mysl Rasty. Člověk si to však uvědomil a vychrlil ze sebe: "Ne, paní. To není váš bývalý pes. To je jiný, kterého jsme si pořídili a on se nám ztratil a my ho dlouho nemohli najít," lhal, jako když tiskne. Ale já, jako zkušená zvěrolékařka jsem se nenechala tak snadno odradit. "A jak se jmenuje a kde má očkovací průkaz?" zeptala jsem se přísně. "On-on ho nemá," řekl člověk, což lež opravdu nebyla. Rasty ho jednoduše neměl. "Jmenuje se R- totiž Froddy," vymyslel týpek. Co jsem mohla dělat? Člověka si policie odvezla s tím, že Froddy mu už nikdy nebude navrácen. Stejně mi to ale nedalo a jednoho dne jsem řekla, že si "Froddyho" na chvilku vypůjčím do ordinace a otestuji ho. Pořád nemohu zapomenout, jak jsem se ještě ptala člověka, jak se tedy vlastně Rasty má - a on mi odpověděl, že výborně, ale že ho dal ještě brzy potom, co si ho vzal - svým známým.
Když jsem odebrala slinu jeho a slinu jeho matky, nechtěla jsem věřit tomu, co my vyšlo. Froddy je vlastně Rasty! Objala jsem Rastyho kolem vyhublého krku a celá radostná jsem se zase zarazila, když jsem si vzpoměla na lhaní té osoby. Ta si to pěkně dlouho odpyká! I matka s Rastym vycházeli spolu dobře, tak jsem se rozhodla si Rastyho přes všechno ponechat. Nejen, že jsem se ho bála někomu prodat, ale stejně on je u mne rád a je už "starý" na takovéhle pořád se někam stěhování. Sicé méně času, ale více přátelských a nádherných chvilek s mým nejužasnějším psem na celé zemi! Teď je z něj už zase silný chlapík a má rád svoji matku, kterou ani "nepokládá" za svoji, stejně jako mne.