Vlčí svět - www.vlci.info

Jdu tiše podvečerním lesem, z dálky slyším, jak se ke mě lesní cestou řítí motorová čtyřkolka řízená nějakým egoistickým, snadno zbohatlým, šílencem, který si neváží ničeho, ani vlastního života. Okolí je rozryté jako pro průjezdu bojového vozidla pěchoty. Všechna má tajná houbařská místečka jsou přeoraná, kořeny stromů obnažené, hrabanka rozrytá. Šílenec profičel, ale nebyla to kupodivu kola čtyřkolky, kdo způsobil v lese tu spoušť. Nebyla to prasata lidská, ale prasata divoká. Během léta, v kukuřici dobře vykrmené stádo, se přesunulo nazpět do lesa. Jako hejno sarančat zpustoší, na co přijdou. Souvisle, desítky a desítky čtverečních metrů, celý les obrátí naruby. Vracím se domů v pochmurné náladě. Letos nebude ani smaženice, ani sušené houby pro zimní bramboračku. Chodím do lesa už mnoho let, ale takhle to tu ještě nikdy nevypadalo. Něco je v nepořádku a když tak koukám okolo sebe - v hodně velkém nepořádku.

Skryté souvislosti:
Není tu přírodní rovnováha. Některé druhy se množí geometrickou řadou, jiné strádají a pán tvorstva, který si postupem let přivlastnil nadvládu nad vším živým, zjevně ve své funkci selhává. Chybí mu zde přirození pomocníci - velké šelmy, konkrétně tady na vrchovině hlavně vlk. Jenže žádný divoce žijící vlk tady u nás na Zábřežské, Drahanské ani Českomoravské vysočině není. Ten poslední padl 2.ledna roku 1830. Revírník Marzik ze Stříteže, co ho tehdy s velkou slávou skolil, měl dozajista ještě pušku předovku s křesadlovým zámkem. Bez puskohledu, jen s otevřenými mířidly. Měl jen jedinou ránu a snadno mohl minout. Prach mu mohl na pánvičce křesadla zvlhnout, pazourek se uštípnout či zátravka ucpat a puška snadno selhat. Vlk měl mnohem větší šanci přežít než má před samonabíjecí kulovnicí dnes. Ale i tak to byl moc nerovný boj. Rychlé nohy, ale ještě rychlejší kulka, to jsou nesouměřitelné zbraně. To je příliš malá šance na útěk. Vlk ten poslední boj na našem území prohrál a jeho soukmenovci ho prohrávají všude jinde ve světě, protože člověk je mnohem horší a nebezpečnější šelma - chodí, jezdí, pluje, létá, střílí, loví do pastí i zákeřně tráví.


Jen pár čísel:
Na celé planetě Zemi dnes žije zhruba
7 000 000 000 lidí a odhadem pouhých
150 000 vlků.

Na jediného vlka připadá skoro padesát tisíc lidí. Celé velké město plné lidí jen na jediného vlka? Ano, 1 : 46 666, je to tak. Na každého člověka vychází jen maličký chomáček vlčích chlupů, nic víc. U nás v České republice je ten poměr ještě mnohem horší. Na jediného, ze Slovenska zatoulaného, vlka v Beskydech připadá až několik miliónů občanů ČR. Neskutečná přesila! Vlk rozhodně není to, co by tu bylo přemnoženo. A přesto se ho lidé bojí a stále další vybíjí.

To nás ta pohádka O červené Karkulce dokázala hezky psychicky zmasírovat, že v nás vyvolala tak panický strach. Čeho se to vlastně lidé bojí? Vždyť i kdyby si všichni chtěli na toho „svého” vlka jenom sáhnout a pohladit ho z upřímné lásky, stejně by ho nakonec uhladili k smrti. (Tak, jak uhladili „k smrti” návštěvníci hradu posledního vlka z Českomoravské Vysočiny vycpaného a vystaveného na Pernštejně, až z něj nakonec zůstalo jen zničené vypelichané torzo.)

Proč jsou vlci lidem trnem v oku?
„Co říkáte... ? ...že, jsou to zlí a krvaví zabijáci? Protože rdousí na horách ovce, dáví zajíčky a rozsápou něžné koloušky?”

„Ne! Je mi líto, ale tenhle argument neberu!
Nenechte se vodit za nos novináři, toužících po hororech a čtivých senzacích, zvyšujících prodejnost jejich plátku, kteří z jedné beskydské ovečky udělají celonárodní katastrofu.”

Také chovám ovce a mohu vám říct, že pár zdivočelých psů nezodpovědného majitele je horší než celá smečka vlků. Takovým psům není nic svaté. Nebojí se lidí, výstřelů ani ovčáckých psů. Neloví z hladu, ale pro zábavu. Když si ovčák své ovce nechrání a na noc nezavírá, nemůže se divit. Jak snadno se pak shazuje vina na vlky a upírá se jim přirozený způsob obživy - lov. Přitom my lidi nejsme lepší. Vepřozeloknedlo v sobotu a řízečky v neděli. A kde že se to maso vzalo? V supermarketu snad? Ne, pochází z krvavých jatek. Cpeme se u oběda a souvislosti raději nechceme vidět. Vše máme čisté, sterilní, bez krve, zabaleno v plastu s čárkovým kódem. Nebudu vám zde kázat o vegetariánství. Klidně si dejte příště pravou svíčkovou, ale buďte u toho prosím trochu soudní a neupírejte vlkovi jeho oběd.

My lidé jsme prostě divní. Na jednu stranu si hrajeme na tradice, loveckou etiku. Vybaveni špičkovými zbraněmi se špičkovou optikou, provázeni partou nadháněčů, pročesáváme les. Na straně druhé nemáme kousek pochopení, tolerance a uznání pro vlka. Považujeme ho za nekalou konkurenci a závidíme mu jeho kořist. Představujeme si toho potrhaného ušáka ne ve vlkově žaludku, ale na vlastním talíři se smetanou a vlkovu kůži před krbem v lovecké chatě. Nejsme ochotni tolerovat, že on si nemůže koupit hamburger u McDonalda a že neloví jen pro zábavu, ale z nutnosti. Přejeme vlkovi za jeho čin nanejvýš kulku na komoru a dělá nám problém smeknout před jeho umem, elegancí i efektivitou. Ocenit, že je dobrý lovec, lepší než my, když vše zvládl jen chytrostí své hlavy, rychlostí svých nohou a silou vlastních zubů.

A přitom by nám vlk v krajině pomohl, nikoliv ublížil, jak si myslíme. Prasata by už nepřeorala les v jeden velký souvislý tankodrom. Musela by být víc ve střehu a často měnit stanoviště, menší poškozená místa by se pak snáze sama obnovila. Srnky by neměly čas na čerstvě vysázené pasece v klidu okousávat stromkům vršky, než je brigádníci stihnou natřít Aversolem. Jen by si tu a onde uždibly a popoběhly dál do bezpečí hlubšího lesa. Vlčí smečkou bývá prakticky vždy uloveno jen poslední zvíře ve stádě - po dlouhém pozorování, plánování a rozhodování. Nejpomalejší, nemocné či atypické padne za oběť. Technik by to nazval „praktickým zátěžovým testem kvality”, biolog zase „přirozeným výběrem.” Nezáleží na názvu, důležité je, že ta zdravá utečou, zdárně přežijí, množí se a geneticky zkvalitňují následující populaci. Instinkt správného vlčího výběru nedokáže člověk plnohodnotně nahradit. Ani cíleným pozorováním z posedu a přesnou muškou při průběrném odstřelu, ani genetickým plánováním od stolu a počítače. Kdo z vás odhalí nemocné zvíře na dálku po čichu? Nejsme tak dokonalí páni světa, jak si sami sobě snažíme namluvit a technikou to nevynahradíme, ani neskryjeme. Zatím ještě nejsme ochotni akceptovat, že jsme v postavení, kdy vlky vlastně akutně potřebujeme, zatím co oni nás ne a žilo by se jim bez nás podstatně lépe. Měli bychom si to uvědomit dřív, než se nám svět, který se snažíme ovládat, beztvárně prosype mezi prsty jako přesušená hlína...

Žárlíme snad?
Je mnoho věcí co na vlcích nevidíme, či pohrdavě přehlížíme a přitom bychom se měli spíš stydět, učit se od nich nebo jim alespoň tiše závidět:

•Vlci jsou věrnější než lidé, jejich partnerské svazky bývají celoživotní.
•Vlci neodkládají své děti v babyboxech a kojeneckých ústavech. Nepotřebují dětské domovy. Vlčí smečka je jako jedna rodina a vždy se v mezích možností postará o vlčata, která pro ni představují budoucnost. Ať už matka vlčice uhyne nebo naleznou osiřelá vlčata v cizí noře. Vlčata adoptuje jiná vlčice a ostatní členové smečky jí pomůžou.
•Vlci si neplatí školné, přesto mají vlčí školičku pro svůj dorost, kde matka strýčci a tetičky učí hrou vlčata, jak se správně a s úctou chovat k ostatním členům smečky i všem ostatním potřebným vlčím dovednostem. My lidé máme všechno, jen na své děti nemáme čas. A tak nám náš vlastní dorost, všude kam se podíváme, stále více „vlčí.”
•Vlci, stejně jako lidé, dokážou cíleně komunikovat a spolupracovat s jiným, zcela odlišným živočišným druhem - krkavci. Na rodíl od nás si ale druhá zvířata neporobují a nezavírají. Svazek je rovnoprávný.
•Vlčí smečka je dobrovolné seskupení. Každý jedinec ji může opustit, pokud mu soužití v ní nevyhovuje, není pro něj něčím přínosné a stanovená pravidla mu nevyhovují.
•Vlci nejsou rasisti, ani uzavřená sekta. Přijmou do smečky cizího olišně zbarveného vlka, pokud je ochoten podřídit se pravidlům a zásadám smečky.
•Vlci nemají soudní tribunál, volby, parlament ani politiky. Přesto dokáží z postu šéfa sesadit samozvané, agresivní či neschopné jedince, jejichž rozhodování či egoistické avantýry by smečce škodily.
•Vlci si neplatí zdravotní a sociální pojištění, přesto se vlčí čí smečka postará o staré, zraněné a nemocné vlky. Nemohou-li sami lovit, vypadaly jim zuby či jsou zesláblí, rozdělí se s nimi zdraví jedinci o potravu nebo jim ji dokonce natráví ve vlastním žaludku.
•Vlci nehovoří dlouhosáhle nad rakví o zásluhách zesnulého s vidinou tučného dědictví jako lidé. Přesto nejsou bezcitní, jak si myslíme. Každý, i ten nejposlednější člen smečky je důležitý. Měl své místo, jméno, pach i přátele. Při úmrtí skončí hry, každý z pozůstalých vlků se s mrtvým tichým gestem rozloučí a smečka truchlí. Ne na oko pro příbuzné, ale doopravdy, často několik dní.
Važme si těch několika vzácných míst, kde máme ještě šanci zaslechnout občas táhlé vlčí volání. Jsou to místa, kam niterně patříme. Místa, kde můžeme najít kontakt ke své prapodstatě a smyslu života. Místa, kde dobré žít, bez ohledu na to, že nás současný životní styl tlačí jinam. Skutečný svět se totiž netočí podle přání marketingových manažerů, jen my to nevidíme. Naše republika je na samém okraji „vlčího teritoria”. Je na nás, jak se rozhodneme, zda bude naše krajina s vlky a stane se „vlčí zemí”, či zůstane pustá „nevlčí”. Je to historické rozhodnutí. Je možné, že žádná další šance už nebude.

V lese, k nepoznání přerytém divočáky, či u Vlčího kamene, toho smutného pomníčku lidské nadvlády, chtělo by se zavolat: „Vlku, vrať se domů! Chybíš nám.” Slova ve stínu stromů mlčky zapadnou a jen ticho odpoví. Kdyby přeci jen dolétlo sem táhlé vytí, snad až od Velkého Polomu, uslyšíte smutná slova: „Rád bych příteli, tuze rád. Ale nemohu, bojím se, že by mě lidé uštvali a zabili. Navenek jsou silní, ale v duši chudí, prázdní, v přesile a přitom velmi zbabělí...”

Co dodat závěrem:
Stovky let stará indiánská legenda vypravuje, že v nitru každého člověka prý od nepaměti stále bojují dva vlci. Jeden je černý jako uhel a představuje zlobu, nenávist, žárlivost, vztek, závist, sobeckost, namyšlenost, hrubost, smutek, faleš a sebelítost. Druhý je sněhově bílý, představuje lásku, radost, naději, skromnost, laskavost, soucit, štědrost, věrnost a důvěru.
Ptáte se, který vlk v boji vyhraje?
Ten, kterého více krmíte...

A co ty čtenáři? Jak je to s tvými vlky? Který z nich vyhrává? Bílý nebo černý? Ke které smečce se přidáš? K bílým - uznalým a respektujícím, či k černým - egoistickým, zbabělým v padesátitisícové přesile, kteří hned střílí po všem co se pohne? Dokážeš přijmout vlčí tlapu, nabídnutou na usmířenou?