Vraťme se na chvíli do roku 1893. Krajinu v Novém Mexiku terorizuje smečka vlků vedená Lobem a farmáři se pokoušejí o její zneškodnění, leč marně, protivník je mimořádně inteligentní a opatrný. Na scéně se objevuje Ernest Tompson Seton, toho času profesionální lovec vlků a pozdějí i autor knihy Divoká zvířata, která jsem poznal (1989) obsahující povídku Lobo, král údolí Currumpaw.
Jaký byl vztah tohoto člověka v té době ke zvířatům? Cítil zášť, konkurenci, nevraživost, osobní prohru? Těžko říct, můžeme se jen dohadovat. Bez emocí to však po dlouho marném lovu nejspíš nebylo. Jestliže dva Setonovi asistenti, jak autor popisuje, hodili v pasti chycené Lobově družce Blance na krk dvě lasa a každý se rozjel s koněm na jinou stranu, neříkám tomu lov, ale poprava. Poprava blízká středověkkému hrdelnímu trestu „rozčtvrcením za živa”. Nedělám si ani přílišné iluze o poklidném úmrtí Loba, jak v knize popisuje Seton. (Nevylučuji to, ale spíš mi přijde, ze Seton, při psaní knížky tak trochu obelhal sám sebe a nakonec i čtenáře), když s jistým odstupem od události už nebyl schopen přiznat a morálně se vyrovnat se způsobem, jakým uvězněného Loba zprovodil ze světa.) Můžeme být na Setona nazlobení za Blančinu i Lobovu smrt a můžeme ho i nenávidět. Ale to bychom dělat neměli. Přimhuřme oko - byl to drsný kraj, drsná doba a drsní lidé. Každý z nás někdy dělá chyby. Každý má nárok je dělat. Je sice smutné, když ty chyby provází něčí smrt, ale svět není černobílý, je šedý jako vlk. Příčiny plodí činy a ty potom následky. Ne všechny musí být nutně negativní a je dobře, pokud se z nich člověk poučí.
Uvažte, možná kdyby Seton Loba nezabil, nemohl by se sám před sebou za své činy stydět a nikdy by se nakonec nestal takovým, jakým ho známe z druhé poloviny jeho života - člověkem učícím mladé lidi úctě k přírodě a všemu živému. Kdyby Seton nenapsal své knihy, měli bychom nyní okolo sebe v několika generacích mnohem více chladných, nevšímavých a bezcitných lidí. Lidí nevědomky (ale důsledně) škodících všude, kam přijdou.
Někteří z vás možná četli knížku od Farleye Mowata nazvanou Newer cry Wolf (1963) v českém překladu nazvanou Nedělejte paniku (ve slovenském překladu vyšla pod názvem Nehaňte vlka). Spíš jste ale viděli film Carrolla Ballarda Volání vlků z roku 1983 v hlavní roli s Charlesem Martinem Smithem, který byl podle Mowatovy knihy natočen a před nějakou dobou odvysílán na programu ČT 2. Příběh se tváří jako autobiografie a vede najivního vědce i diváka na daleký sever mezi několikačlennou vlčí smečku. Tam po prvotních peripetií se samou podstatou přežití v drsných podmínkách klíčí vědcův převratný objev - vlci se při nedostatku velké kořisti dokážou bez problémů uživit lovem drobné kořistí a není tudíž pravda, že by ohrožovali nebo významně decimovali řídnoucí populaci karibu, jak se doposud mělo za to. Že nejsou v krajině přebyteční, ale naopak velmi potřební. Během příběhu divák postupně zjišťuje, že vlci nejsou zlí, ani přehnaně krvelační. Že jsou to veselá, hravá, přívětivá zvířata i starostliví a trpěliví rodiče. Pohled z jiného úhlu otevírá široké možnosti chápání souvislostí přírody. Divák se, aniž by to tušil, postupně, ale jednoznačně přidává na stranu vlků a ztotožňuje se s nimi. V závěru, kdy pár snobských lovců s velkoměsta, vlky pro zábavu vystří a z celé smečky zůstanou jen osiřelá vlčátka, zůstává divákům hodně hořko na jazyku. Vtírá se otázka: „Co jsme to my vlastně za lidi, když pro zábavu vraždíme zvířata, která nám nic špatného neudělala?” Příběh končí s jistou nadějí. To je bod, kam nás autor potřeboval dostat - abychom o tom přemýšleli. To byl účel věci.
Jenže Dr. David Mech, mezinárodně uznávaný odborník na vlky, tvrdí, že názory Farleye Mowata nejsou vědecké a že jeho příběh není pravdivý. Sám D. Mech, ač léta studoval vlky na několika kontinentech, se ještě nikdy nesetkal s vlčí smečkou, která by se v určitém období živila výhradně malými hlodavci. Někteří další zpochybňují i samotný pobyt Mowata v divočině a tvrdí, že byl na severu jen několik málo týdnů, zbytek si vymyslel od stolu a že jde jen o literární fikci. Nicméně přiznávají, že vylíčení příběhu vlčí smečky je poměrně kvalitní, když se zpočátku sami nachytali. Uznávají, že i přes určité věcné nedostatky přísluší Mowatovi velký podíl na odmýtizování vlka mezi širokou veřejností. A v tom budiž všechny dostupné prostředky povoleny.
E. T. Seton i F. Mowat ovlivnili smýšlení statisíců, snad miliónů lidí na této Zemi. Lidí, kteří se probudili z jakéhosi podivného spánku a začali sami hledat další informace. Dnes se tihle lidé snaží chápat vzájemné souvislosti a od základů mění své chování i vztah k přírodě. Při vší úctě k věděckým pracovníkům: „Co je platný přesný a strohý vědecký výzkum, když nedokáže opustit dveře klimatizovaných laboratoří? Co jsou platné nové poznatky, když jen proletí jako bezvýznamná noticka sdělovacími prostředky a veřejnost je v rámusu reklamy mezi stovkami jiných informací ani nezaregistruje a stará dograma se pak stále přenášejí z generace na generaci?”
Možná na cestě vývoje pořád ještě zahnívá několik mrtvých Setonových vlků a zarudle se stydí pár Mowatových fikcí, ale to nadšení mezi veřejností, které oba pánové v lidech probudili, vlkům bezesporu pomohlo. Pomohlo víc, než si vůbec dokážeme představit. Je také téměř jisté, že bez nich byste tyto stránky nikdy nečetli. Proto nutně, v této i další generaci, potřebujeme nové Setony i Mowaty...
http://expedicebilytesak.sweb.cz/vlci