Dech klidný, tichý,
smečka pomalu usíná.
Duch noci se pomalu blíží.
Lesem ztichlým, noční rosou
kroky se plíží.
Kroky cizí, kroky lehké.
Cizinec? Lovec?
S úmysly jakými?
Vždyť stopy nedělá, neruší klid,
tak proč jeho pach nás probouzí?
Proč nám nedá pokoje?
Bojíme se? Ne, tak proč?
Cítím jeho oči, jak mě sleduje,
cítím jeho dech, jak se mění na rosu.
Patří sem, i ne.
Proč je tu tedy?
Zdá se mi to podivné,
a přesto tak známé.
Cítím jeho oči, jak mě stále sleduje,
cítím, že mi něco říká,
něco o volnosti beze smečky,
do lesa, za ním mě láká.
A já za ním jdu, tlapa za tlapou.
Ostatní zírají, proč jde za ním do lesa?
Já vím, oni volání nechápou.
Neohlížím se, jdu dál,
mezi keři, mezi stromy.
Jeho hlas ke mě stále vál
a nabádal mě stále jít,
a nabádal mě běžet,
běžela jsem tedy dál...
A běžela jsem za ním...