Vlčí svět - www.vlci.info

ŠELMA



Ležel na vyhřáté skále nad doupětem a oči se mu zavíraly.Uběhané tlapy ho bolely a cukalo mu v nich.Teď má zas na nějaký čas klid a když bude mít štěstí,bude moci spát alespoň 14 hodin.Jedno z vlčat vyběhlo z nory a žďuchlo ho do zad.Nemělo hlad,protože jídlo mu před chvílí vyzvrátil.Teď si chtělo hrát.
Vlk na něj zabručel něco v tom smyslu,že po jídle se spí,ať šetří síly.Jenže vlče to nechápalo.Neznalo šílenou zátěž celodenního lovu.Energie mělo nazbyt a šetřit s ní nepotřebovalo.Dobrá tedy,když si nemůže hrát,půjde prozkoumat okolí.Čenichalo kolem sebe v jarním sněhu,když se před ním objevil krkavec.Třeba si s ním bude chtít hrát.Rozběhlo se k němu,pták se lekl a vzlétl.Když mu došlo,co si to na něj dovoluje za prcka,rozlétl se prudce proti němu a začal vlče klovat do hlavy.To začalo ječet,čímž vzbudilo ostatní členy smečky,kteří k němu přiběhli a otravného ptáka odehnali.Ostatní vlčata vylezla ospale z doupěte a šla se podívat,co se děje.
Všichni postupně zase uléhali,ale čtyřtýdenní vlček spát nechtěl a brzy se začal nudit.Na travinu vykukující ze sněhu si sedl první motýl.Vlče se za ním vrhlo,jenže si nevšimlo,že traviny zakrývají strmý břeh potoka a než si to vůbec uvědomilo už bylo ve vodě.Začalo výt o pomoc,ale moc mu to nešlo,jak nabíralo do tlamy vodu.Proud byl dost silný a než ostatním došlo,co se stalo,už bylo moc daleko.Polykalo vodu a topilo se.Plavat sice docela umělo,ale v takovém proudu to moc dobře nešlo.O několik metrů dál trčela do vody kláda.Vlče se o ní zastavilo a vyškrábalo se na břeh.Začalo si čistit bílý kožíšek.Zpočátku bylo vystrašené,ale když zjistilo,že už mu nic nehrozí(alespoň z jeho pohledu)vydalo se směrem do vnitrozemí.Začalo ho to bavit,tady ještě nikdy nebyl.
Byl už docela daleko od toho hrozného potoka a žádné zvíře ještě nepotkal.Ani mu to nevadilo;neměl chuť setkat se s nějakou ohromnou zubatou příšerou jako je třeba ten obrovský hnědý,co si stoupá na zadní a má velikánské drápy.Sám ho sice nikdy nepotkal,ale matka ho před ním varovala.Pomalu se stmívalo.Už byl unavený, tak si lehl pod strom, složil tlapky pod sebe a za chvíli usnul.
Ráno ho probudili ptáci.Rychle se zvedl a šel pryč.Ne,děkuju,s těmi už nechci mít nic společného.Po nějaké době mu začalo kručet v bříšku.Ano,za chvíli přece přijde někdo a vyvrátí mu oběd.Měl za to,že jeho smečka je někde kolem a že tohle celé je nějaká nová hra.Jenže hodiny ubíhaly a nikde nikdo.Pak se to stalo.Do čumáčku ho udeřil silný závan nějakého jídla.otočil se tedy a šel po čichu.Byly to fazole v konzervě.To on samozřejmě nevěděl,ale věděl,že je to jedlé.Lízl si.Byla to zvláštní chuť.Otřepal se a vyplivl to.Pak ale ochutnal ještě jednou(člověk nikdy neví a vlk taky ne)a ty podivné fazolky mu zachutnaly.
„Liso! Honem,pojď se podívat!“
„Co se děje?“
„Podívej.“
Podívala se směrem,kam Andrew ukazoval a vytřeštila oči.Malé vlče se krmilo jejím obědem.
„Co tu proboha dělá,tady přece žádná smečka nežije.“Řekla konečně.
„Ne, to nežije.A prohlédni si ho pořádně.Vidíš tu tmavší srst na zádech?“
„To..neni možný.Musíme si ho prohlédnout líp.“
Vlček se strašně lekl,když ho někdo zvedl za kůži na krku.To přece není fér.Každé zvíře ví,že zezadu se neútočí.Tohle to zřejmě nevědělo.Co to je za zvíře?O tom mu matka nikdy neříkala.Nevypadalo to na to,že by to byl velký hnědý.Zčalo vydávat nějaké zvuky a někam ho neslo.Za dalším zvířetem.To bylo skoro stejně vysoké,mělo na sobě nějakou volnou kůži nebo co a na hlavě dlouhé světlé chlupy.Zvuky co vydávalo byly klidné, beze stopy agrese.Tohle byla samice.
Položili vlče na zem,ale pevně ho drželi.
„Ano Andrewe,jsem si skoro jistá,že je to on.Bílý a tady se mu rýsuje tmavý pruh na zádech.Canis lupus bernardi.Bernardův vlk.“
„Jenže ten byl vyhubený už v roce 1952.“
„Tak zřejmě ne úplně.Nejspíš se zatoulalo,protože s jistotou víme,že tady v té části žádná smečka nežije.“
„Takže co uděláme?“
„Já bych ho vzala s sebou do města.Nechat ho prověřit,jestli je to opravdu on.A pak…nejspíš do ZOO,nic jiného mě nenapadá.“
„Asi ano.Tak pojedem.“
Naložili vystrašeného vlčka do auta a jeli do města.
Tam se prokázalo,že je mu kolem pěti týdnů,že je to samec a že je to opravdu bernardský vlk.Za chvíli už to věděla média a každá ZOO se přetahovala,kdo že bude toto vzácné zvíře mít.
Vlček toho všeho už měl dost.Pojmenovali ho Ariel,podle anděla-strážce Severu,ale on si tak rozhodně teď nepřipadal.Každý s ním manipuloval,stále ho někam převáželi.Byl vystrašený a stresovaný ze všech těch lidí a hluku města,jež nikdy předtím neviděl.Pak ho ještě naložili do letadla a to už byl vrchol.Celý se klepal a silně slinil.
Na letišti je čekali novináři a spousta lidí.
„Nemá vzteklinu?“Ptali se.
Ne,je úplně zdravý,jen toho na něj bylo trochu moc.Trochu?
Konečně ho položili na zem.Bylo to zvláštní.Po celou dobu ho nespouštěli z očí a teď ho najednou nechali v trávě a odešli.Prohlížel si svůj nový domov.V koutě ohrady byl přístřešek vystlaný slámou a misky s vodou.Z toho se už pít naučil.Sedl si a začenichal do vzduchu.Nebylo o tom pochyb.Byli tu další vlci.A taky že ano.Zřízenci je jednoho po druhém pouštěli z provizorních klecí,aby se s nově příchozím mohli očichat.Ariel byl radostí bez sebe.Lehal si před ně na záda a olizoval jim pysky.Vlci ho ale přijali dost chladně,zároveň ho ale se zájmem očichávali.Tenhle je z lesů,zjišťovali.
Později se šel porozhlédnout po jejich teritoriu.Najednou se zastavil.Dál už nemohl.Před ním byl plot.Co to?Rozběhl se kolem plotu.Dál už to prostě nešlo.Ale co.Je tady klid a má tu svojí novou rodinu.
Druhý den se otevřely brány ZOO a dovnitř se vhrnul dav návštěvníků.Všichni šli nejkratší cestou k vlčímu výběhu podívat se na to nové bílo-černé „štěně“.Nebylo úniku.Namáčkli se ze všech stran kolem plotu a volali na něj.Tohle se mu nelíbilo.Vůbec se mu to nelíbilo.Jak to, že s ostatní vlci tam leželi a nehnuli brvou?Tohle má být jeho nový život?To nechce.Chce domů,do Arktidy na Victoria Island.Mimoto tady bylo strašné horko.V poledne to bylo k nevyržení.Zpanikařil.Musí odtud pryč,za každou cenu.Snažil se podhrabat pod plotem.Bezvýsledně.Bylo to strašné.
„Proboha,vždyť se tu utrápí!Zaplatím vám za něj,kolik chcete,přece ho ale nemůžete takhle trápit!Doma mám obrovskou ohradu u lesa,měl by se tam mnohem líp!“
„Mladá dámo,tenhle vlk je hlavní atrakce,díky němu se nám zvýšila návštěvnost o 25%.“
„Ano,tohle jsem si myslela.Finance jsou to jediné,ne čem vám záleží a stav vašich zvířat je vám ukradený.Však uvidíme,jakou budete mít návštěvnost,až se tohle rozmázne v tisku.“
„Počkejte.Co tím chcete říct?“
„Nikdo nebude chtít chodit do ZOO,kde zvířata trpí.Myslíte,že matky chtějí svým dětem ukazovat vystresované vlky a vypelichané tygry,kteří si ze stresu vytrhávají chomáče chlupů?“
Ředitel ZOO se zamyslel. „Zvážíme to.Ale rozhodně to nebude levné!“
Celia vítězoslavně odcházela.Cestou se zastavila u vlků.Byl už večer a tak tam stálo jen pár návštěvníků.Podívala se na Ariela,který otočený zadkem k ní okusoval klacík.
„Brzy ti začne lepší život.“Zašeptala směrem k němu.
A taky,že ano.za týden už seděl na předním sedadle velkého Range Rovera a zíral na ubíhající silnici před sebou,ktérá se postupně měnila na venkovské cesty.Stále ještě si na auta nezvykl.
„Tak a jsme doma.“Řekla mu vlídně Celia a vpustila ho do domu.Když očichal všechno vevnitř,vydal se prozkoumat zahradu.byla obrovská a za ní jen pole a lesy.Z pole se k němu přibližovaly tři siluety,pak přeskočily plot a Ariel zjistil,že jsou to psi.
„Buďte na něj hodný,ten tu teď ka bude s náma bydlet.“Uslyšel za sebou Celiin hlas.Psi se k němu pomalu přibližovali.Byl to jeden starší grónský pes Garm,fena huskyho Aida a její syn Fall.Ariel se ani nehnul a počkal,až k němu starší psi přijdou a očichají si ho.Tohle nejsou vlci,ale Ariel poznal,že s nimi mají hodně společného.Přijali ho mezi sebe lépe než vlci.Tohle teď byla jeho rodina.Měl volnost pohybu po domě i po zahradě a když už byl dost velký,přeskakoval se psy plot a vydávali se na průzkumy do lesů.Jen musel mít obojek,aby ho nějaký náruživý myslivec nezastřelil.Celia se nebála,že uteče.Neměl k tomu potřebu.Paradoxně psi nebo vlci,kteří mají velkou volnost pohybu se vždy vrací domů.Stačilo,aby Celia navečer zapískala k večeři a už byli u ní.
Ariel měl skvělý život.Nikdy nezapomněl na ten minulý,ale nestýskalo se mu po něm.Když se toulal se psy nebo s Celií po polích,věděl,že šťastnější by být nemohl.
Když mu bylo asi šest let měřil bezmála 70 centimetrů a vážil dobrých 45 kilo.Celia se rozhodla,že se s ním pojde podívat do jeho domoviny.Její dům a psy zatím hlídal její známý.Nasedli na letadlo a Ariel se tentokrát už nebál.Už nebyl to vystrašené štěně.Teď z něj byl vyrovnaný sebevědomý dospělý vlk.
Na letišti byla zima.Každou noc se ubytovali někde jinde,jak procházeli zemí.Občas museli přespat ve stanu,jak šli divokou přírodou,kde nenarazili na jediné stavení.Ariela ani nenapadlo utéct.Klusal kousek před svou paní,jakoby ji vedl.
Když jednou zase spali ve stanu,Celia cítila,jak se vedle ní vlk zvedl a šel ven.Nejdříve ho chtěla zastavit,ale pak si to rozmyslela a nechala ho jít.
Ariel se procházel tichou přírodou a vzpomněl si na své dětství.Co teď asi dělají jeho bratři?Zastesklo se mu a zavyl.K jeho překvapení mu odněkud odpovědělo další zavytí.Celia to slyšela.Vlčí vytí je slyšet až na vzdálenost 15ti kilometrů.Přeběhl jí mráz po zádech.Je možné,že se její druh a kamarád už nevrátí.Že zůstane tady.Sevřel sejí žaludek.Ariel mezitím šel směrem,odkud vytí vycházelo.Pak na ně narazil.Stáli před ním,s napětím na něj zírali.Nepamatovali si ho.Byly z něj cítit lidské pachy.Nějakou dobu se na sebe dívali,pak vlci zmizeli.Bez očichání,bez rvačky.On k nim nepatřil a nechtěli,aby jim někdo zasahoval do jejich skupiny.
Ariel svěsil ocas a sklopil uši.Byl smutný.Pak si ale vzpomněl na Celii.Má přece jí! A Garma,Aidu a Falla!Nepotřebuje vlky.On přece už svou smečku má.Byl šťastný.Vrátil se do stanu.
Ráno se Celia probudila a ucítila vedle sebe vlkovo teplé tělo.
„Děkuju.Děkuju,žes zůstal se mnou.S námi.“



KONEC.