Vlčí svět - www.vlci.info

Klouzal po sněhu jako temný stín. Jen čas od času se opatrně zastavil a nasál mrazivý vzduch do nozder.
Smrákalo se. Studený vítr rval poslední uschlé listy ze stromů a špinil jimi čerstvě napadanou sněhovou pokrývku. Les se hroužil do hlubokého zimního ticha.
Stála přitisknutá ke kmeni stromu a bála se snad i dýchat. Věděla, že stále obchází někde kolem. Zvěře nebylo v těchto končinách mnoho a zbloudilí vlci zde často trpěli hladem, proto museli být v hledání potravy co nejdůkladnější. V duchu zaříkala ducha lesa, aby ji nevydal napospas jeho obrovským tesákům, a ještě těsněji se přimkla ke kůře statného smrku. I přes sténání větví ve větru si uvědomovala, že slyší jeho kroky. Nohy se mu bořily do čerstvého sněhu se slabým chrupáním a ona ke své hluboké úlevě zjistila, že se postupně vzdalují. Čekala ještě mnoho úderů srdce, než se odvážila opatrně vyhlédnout zpoza stromu. Byl pryč. Jediným důkazem, že ji nešálily smysly, byl tálý řetízek stop, který se ztrácel v temnotě lesa.
Několikrát se zhluboka nadechla, nadhodila si vak na zádech a vydala se opět na cestu. Namáhavě se plahočila do strání, klouzala dolů po srázech, ale věděla, že musí vytrvat. Tam to bylo ještě daleko, zpátky se vrátit nemohla a kdyby se zastavila kvůli odpočinku, dozajista by usnula a umrzla. Mírně se mračila, ale zarputile postupovala dál.
U pramene vytáhla lahev a naplnila ji vodou. Občerstvila se několika doušky chladné tekutiny a opět lahev doplnila. Když se zvedala z kleku, aby uklidila lahev a znovu se vydala na cestu, spatřila něco, při čem jí hrůzou zatrnulo v celém těle.
Stál tam. Na druhém břehu, necelých padesát kroků od ní, a upřeně sledoval každý její pohyb. Věděla, co teď přijde. Tolikrát předtím byla svědkem útoku vlka na nějaké zvíře, přesně to znala. Ona se otočí a začne utíkat, protože nic jiného jí nezbývá. Zbraně nemá, jen malý nůž, s nímž by se obrovské šelmě jen těžko ubránila. Bude doufat, že v běhu narazí na strom, na nějž bude moci vyšplhat. Ale stejně, co potom? Hladové zvíře může pod stromem čekat celé dny, dokud ona, vysílená hladem nebo ztuhlá mrazem, nespadne dolů.
Dívala se mu do očí, neschopna pohybu. Cítila, jak tlukot jejího srdce nemilosrdně odměřuje čas. Poslední okamžiky jejího života.
Zvíře na ni zíralo velikýma žlutýma očima. Byl to týž pohled, pod nímž se podlamovala kolena mohutným losům a před nímž mrchožravé lišky prchaly od své večeře. Pohled, v němž se zračila neutuchající touha po krvi, avšak také pohled vypovídající o přítomnosti duše, prastaré duše uložené hluboko za těmato očima.
Stáli oba nehnutě, jako v transu. Dělilo je mnoho jejích kroků a několik jeho skoků. Jediné, co se v tu chvíli pohybovalo, byly dva mlhavé obláčky jejich dechů.
Vtom trochu pohnul hlavou a švihl oháňkou, stále z ní však nespouštěl oči. A ona v tu chvíli spatřila v jeho pohledu něco, co jí sebralo poslední špetku odvahy a rozmyslu. Viděla v něm odlesk samotného ducha lesa.
V mžiku se obrátila a začala utíkat. Slyšela, jak vyštěkl a žene se za ní a vzápětí už se jí jeho tesáky zarývaly do šíje s neuvěřitelnou silou a lačností.
Ležela ve sněhu a vlk ji dávil. Neměla sílu se bránit, vůli snažit se vyprostit z jeho smrtelného sevření. A tak jen tiše ležela a vnímala, jak z ní vyprchává život.