když slunko přeskočilo z větve na větev
já opírala se o kůru
tváří
zahlcena stohy nepopsaných
pavích per
na něž jsem toužila
zachytit
zimní vánek
chlad orosených kolejnic
struny rozedírající prsty v předsmrtné agónii zpěvu
jiskřící oči po prvním polibku
ozvěny fléten v hrdlech vlků
a svou duši tehdy tak strhanou
a přece šťastnou
Re: když slunko...
Napsal rakkaus e-mail (web) 31.5.08 18:38
no tak to pozor! pavi pero jako jarni pero tudiz zamekko. a za tim si stojim jakoze ziju!
Odpovědět na příspěvek