Vítr vál, vál, a nepřestával vát, ani když bylo potřeba. Zato sněhu měla smečka málo, a kvůli větru i méně potravy, než obvykle. Akéla ležel na podlaze jeskyně. Měl o Alů veliký strah. A musel uznat, že i ta zlobivá vlčata mu moc chyběla. Povzdechl si. Tolik si přál opět vidět, jak zběsile pobíhají a hrají si. "MUSÍM JE NAJÍT! Já musím!" řekl si a už upaloval pro své blízké aby se vydali je hledat. Mojzovi, Zoubkovi, Cvaldovi, Kulíškovi, Chloupkovi, Sergeře ba ani Tesákovi se tento nápad moc nezamlouval. Venku řádila vychřice a báli se o to že by všichni umrzli. Ale Akéla se nedal odbít. Přemlouval je, až nakonec všichni (vyvolení) svolili, že do toho mrazu půjdou. "Ale," začal po chvíli Zoubek, "KUDY tam půjdem?" To všechny zarazilo. Zvlášt Akélu. -Všichny vytáhl ven do mrazu, ale sám neví kudy. Tak tohle se mu ještě NIKDY nestalo! Že by někdy ON mohl na něco takového zapomenout, a tu nejlepší a nejoddanější část smečky vystavit takovému NEBEZPEČÍ?!! Bylo mu ouzko a cítil ve svém nitru pocit viny. Nakonec ale odhodlaně řekl "Budem ty člověčiny stopovat. A pak vysvobodíme Alů a vlčátka." Při slovech : ALŮ a VLČÁTKA, se zasnil, jak se se všemi válí ve sněhu a učí mládata chytat lední králíčky. Ze snění ho ale vytrhl Chloupek "Jako Akélo, nic proti, žejo. Ale, jak můžem poznat jejich stopu?" To Akélu opět zarazilo a opět pocítil ten samí pocit vinny, že všichni nejlepší umrznou jen kvůli jemu. Mohl přece počkat, až se vichřice sklidní, nabrat sílu a potravu a pak vyrazit. A ne ted, když je vichřice opravdu silná. To byla hrozná tíha vinny, kterou nosil po celou dobu cesty, u sebe v srdci. ... "Hmm... lidská stopa se tu moc často nevyskituje" odsekl Akéla, "A je určitě jiná něž zvířecí. Ten pach poznáme. A pak si je najdem a taky najdem Alů a vlčata!" Při slovech Alů a vlčata opět pocítil ten krásný pocit.
Až do té doby než Tesák vykřikl že má stopu o tom přemýšlel. .... ....