Bylo krásné chladivé ráno, slunce se dralo mezi stromy a rudě osvětlovalo okolní hory. Herve vyšel z jeskyně a nasával do svého čenichu chladný vzduch. Herve byl vlčí samec, statný a měl již svůj lovecký revír pod kontrolou. Vrátil se zpět do jeskyně a zvolal.
„Vstávejte! Už je ráno.“ A z jeskyně se mu ozvalo hluboké mručení. To samice Sígrid otevřela oči a viděla v ranním rudém slunci svého druha. Vždy se mu obdivovala. Byl to mohutný samec s vlastním územím, které si bezpečně držel před vetřelci. Měl na těle mnoho šrámů z bitek o území a o svou samici alfa. A proto také svolila, aby se s ní spářil a vrhla šest krásných štěňat.
Bylo skoro jaro a do hor se vracel život. Bůh slunce sílil a jeho paprsky rozehřívaly matku Zemi. Sníh pomalu mizel a nedaleký potok zurčel. Štěňata se vybatolila z jeskyně a vydala se na průzkum okolí jeskyně. Sígrid vyšla ven z jeskyně a protáhla se.
„Jak ses vyspal Herve?“
„Docela to šlo, nic se kolem nedělo.“ Ale stejně měl zvláštní pocit, že se zrovna dnes něco stane.
„Půjdeme s dětmi k potoku se napít“, oznámil Sígrid.
„Dobře jděte“, já tu počkám. A Herve se štěňaty se vydali směrem, odkud se ozývalo zurčení potoka. Chladný vzduch se proháněl po lese a horský vítr byl dost silný. Stromy šuměly a kolem bylo spoustu pachů. Starý a zkušený vlk se zastavil a štěňata, jako by věděla, že nemají jít dál, také. Byl to pradávný instinkt, který se nemusela učit. Předbíhat bylo nebezpečné. Vlk nasál pach a vycítil pach srnce.
„Bude dobrý oběd děti, jen co se vrátíme do jeskyně, půjdu na lov“.
„Mňam, mlsně se zaradoval malý vlčík, už se moc těším“. Pomalu se prodrali vysokou trávou a stanuli na břehu potoka. Otec, starý vlk šlápl předníma tlapama do vody a začal pít. Štěňata ho napodobovala. Když už měli všichni dost, vyšli zpět. Otec šel zase první a zastavil se u keře rulíku. Tady je porušena moje značka. Jak je to možné, pomyslel si. Hned musím vše napravit a natočil se bokem ke keři. Zvednul zadní nohu a pomočil keř. Pak se ještě otočil a zkontroloval značku. Už je vše v pořádku, ale musí si dát pozor. Musí být ve střehu. Pomalu došli k jeskyni a vlčata se rozběhla ke vchodu a volala:
„Mami, mami už jsme zpátky a táta našel stopu srny, půjde na lov. Budeme mít príma oběd“.
„To je dobře“, povídá Sígrid.
„Buď opatrný Herve, mám zlé tušení, něco je ve vzduchu“.
„Já vím, odpověděl hluboce a ustaraně Herv“. Na to se vypravil do hor. Šel opět směrem k potoku a brzo našel stopu, která ho zaujala, když tu šel s vlčaty. Vítr se na chvilku utišil a jako předzvěst něčeho zlého. Starý vlk však slíbil svým dětem maso a to pro něj bylo směrodatné. Nemohl je zklamat. Šel tedy po stopě. Vedla kolem potoka a tam ucítil i krev. Ano srna byla poraněná. Ale kde se zranila? Kdyby stoupla do pasti, sama by se z ní nedostala. Tady asi byla pít. Dál stopa nešla. Asi přešla potok. Vstoupil do vody a studená voda ho chladila na břiše. Přebrodil potok a hledal stopu. Po chvilce jí našel. Hned se po ní vydal. Za chvíli začal pach sílit. Vítr vál proti němu. Srna byla nedaleko a měl štěstí. Takhle ho neucítí. Přikrčil se a zlehka našlapoval do mechu a trávy. Srna stála mezi stromy a zjevně o něm vůbec nevěděla. Už jí cítil a nasával ještě více její pach. Nozdry pracovaly. Už rozeznával její obrysy, byl u ní velice blízko. Najednou něco prasklo! To šlápl na větvičku. Srna se otočila směrem k němu a hned uviděla mohutného vlka. Jejich pohledy se střetly. Mohutný vlk, predátor, který měl v tomto kraji vše co si usmyslel a srna, ještě navíc poraněná. Měla prostřelenou nohu. Z jejího stehna trčel šíp. Rána krvácela a ona se cítila být v koncích. Její instinkt jí velel k úprku. Ale ona věděla, že je to zbytečné. Otočila se rozběhla se směrem z kopce dolů. Noha jí silně bolela a rána začala ještě více krvácet. Vlk se odrazil a vyrazil za ní. Probudil se v něm instinkt lovce a nemilosrdného zabijáka. Ale ve skutečnosti to tak není. On loví a zabíjí jenom, když má hlad a potřebuje nakrmit své děti a družku. Vlk není jako lidé, kteří zabíjejí i pro zábavu. A z vlka udělali vraha a zabijáka údajně bez soucitu. Ale to on měl srdce. Jeho velké srdce, které bilo pro svou družku a svá vlčata. Několik skoků a již měl srnu na dosah. Poslední skok a jeho tesáky projely kůži na krku. Pak Herve ucítil teplo ve své tlamě. To krev srny vytryskla z její tepny. Velký mohutný vlk jí strhnul na zem. Ještě pokus spíše instinktivní byl kopat nohama, ale i to po chvíli vyčerpaná srna vzdala. Herve si lehnul vedle své kořisti a po chvíli se jeho čelisti opět zanořily do masa. Potřeboval se taky nažrat a navíc potáhne menší zátěž zpátky. Když se dosyta najedl vzal srnu do zubů a namířil si to ke své jeskyni. Cesta lesem zpět mu bude trvat déle, ale on má času dost. Chladný vítr zavál z hor a osvěžil znaveného vlka.
* * *
Sígrid ležela před jeskyní a sledovala svá vlčata, jak dovádějí. Byla to hra, která je měla připravit na další život. Na život predátora. Čekala na svého druha až se vrátí s kořistí. Lehce vál vítr od údolí. Sígrid zavětřila. Ucítila pach, který jí varoval. Pomalu vstala a jemně začala vrčet. Štěňata okamžitě reagovala a přestala s hrou. Všechny čumáčky nasměrované tam, odkud přicházel ten pach. Sígrid byla zmatená. Cítila psí pach, ale i jiný. Pak si vzpomněla. Jednou ho již poznala. Byl to pach dvounožců. Nedaleko byla vesnice. A odtud se vydal mladý lovec se svou smečkou psů do lesa. Vyšel na planinu před jeskyni a uviděl vlčici se svými mláďaty. Zastavil se. Vlčice se naježila na hřbetě a vycenila své bílé zuby. Její pysky se chvěly. Bylo slyšet hrozivé vrčení. Lovec vůbec nechtěl lovit. Byl se jen projít, protože ho ve vesnici nařkli, že je budižkničemu, že z něj nikdy nebude lovec. Potřeboval se uklidnit. Ale v tom viděl samotnou vlčici a její mláďata.
„Hle vlk! Ulovím ho. Ve vesnici mi už nikdo nebude říkat, že jsem k ničemu! Stařešina bude chválit Hawkinse, že to udělal“. Opatrně sundal z ramene luk a z koženého toulce vytáhl šíp.
„Vpřed!“ křikl na psy a ti se vrhly na bezmocná štěňata. Vlčice se vrhla vpřed. Prvnímu psovi, který byl nejblíže projely ostré zuby kůží na krku a vzápětí ležel na zemi a kňučel ve smrtelné křeči. Trávu zbarvila rudá krev. Vlčice viděla dalšího psa, jak trhá její štěně. Kolem jeskyně se rozléhal žalostný křik jejích štěňat. To jí bodalo rány do jejího srdce zároveň jí to naplnilo odhodláním bít se na život a na smrt pro svou rodinu, pro to, co milovala celým svým vlčím srdcem. Odrazila se a než dopadla k psovi, který stál nad bezvládným tělíčkem dalšího vlčka, pocítila prudkou bolest na hrudi. Nemohla dýchat. Vystřelený šíp zasáhl Sígrid do hrudi a projel do jejího urostlého těla. Klesla k zemi a nemohla se hnout. Jen bezmocně sledovala, jak zbylý tři psi dokonali dílo zkázy. V okolí se rozléhal pokus o volání svého druha. Nemohla dýchat a obraz zkázy před sebou se jí rozmazal. Už nerozeznávala vchod od jeskyně. V jejích uších doléhal žalostný křik jejich mláďat. Po chvíli se všude rozhostilo ticho. Ticho a tma. Na mýtině před jeskyní vyhaslo šest životů uprostřed naprostého štěstí. Vše přišlo jako blesk z čistého nebe. Lovec odcházel spokojeně zpět do své vesnice. Ale sled událostí, ještě nebyl u konce.
* * *
Herve se blížil k jeskyni a táhl za sebou svou kořist, která dělala za sebou rudou stopu. Očekával, že mu někdo poběží naproti, ale nic. To je divné povídá si sám pro sebe starý vlk. Už byl skoro u křoví, které ohraničovalo jejich palouk s jeskyní. Zastavil se a čeká. Zase nic. Začal mít zlé tušení a pustil srnu ne zem a jedním skokem se vřítil na palouk. Jeho oči spatřily něco, co ani v nejhorších snech nečekal. Sígrid ležela uprostřed a z hrudi jí čněl šíp. Čas se najednou jakoby zastavil. Nemohl se hnout a vše kolem utichlo. I vítr přestal hrát svou píseň hor. Vše bylo jak ve zlém snu, snu ze kterého se určitě probudí a uslyší slabé pištění svých dětí a káravé hlasy Sígrid, která starostlivě napomínala rozdivočená štěňata. Najednou se vše vrátilo. Zase tu byla realita. Krutá a nesmyslná.Pod ní byla rudě zbarvená tráva a pod jejím tělem leželo bezvládné tělíčko malé vlčí fenky. Chtěla se zachránit u matky, ale ta již pro ni nemohla nic udělat. Přišel k jejímu tělu a začal jí očichávat. Pak postupně jedno tělo po druhém. V jeho srdci se rozlil veliký žal a zároveň touha pomsty. Všude kolem cítil pach člověka a psů. Ještě několikrát nasál ten pach co přinesl zkázu jeho rodiny. Sedl si uprostřed palouku vedle své milované družky a začal po vlčím zpívat žalostnou píseň, jenž se rozléhala po celém údolí. Píseň při které tuhla krev v žilách a zároveň píseň, která oznamovala všem v údolí co se stalo. Náhle zaschlých slabé kňourání. Utišil se a naslouchal. Zvuk se ozýval z jeskyně. Ihned se tam vypravil. V tmavém koutě jeskyně je krčil malý tvoreček. Byl to nejmladší vlček.
„Tati, tati tady jsem“, volal zoufale. Herve k němu okamžitě přiskočil.
„Co se tu stalo Barí“! A vlček mu s pláčem vypravoval jak přišel lovec se psy a jak poslal psy na jeho sourozence a jak zastřelil maminku, když se je snažila bránit. Konec už téměř nebyl schopen vyprávět, jen jak utekl a schoval se v jeskyni.
„Zbaběle jsem utekl a bráškům jsem nepomohl, ale nešlo to ovládnout“.
„Dobře jsi udělal, stejně by jsi nic nezmohl, jsem šťastný, že jsi mi zůstal alespoň ty. Teď pojď, přitáhl jsem jídlo. Musíme se oba najíst“. A oba odešli k bohaté večeři. Barí si nacpal bříško až k prasknutí a Herve zahrabal zbytek do měkké hlíny. Pak si lehli před jeskyni a oba mlčeli. Oběma se leskly oči a Barí viděl prvně v životě tátu, starého otrlého vlka plakat. Pomalu se začalo stmívat. Slunce se sklánělo nad obzor a vše kolem vrhalo dlouhé stíny. Vítr se utišil. Bylo ticho jako v hrobě. Tísnivé ticho do kterého Barí slyšel.
„Jdi zase do jeskyně. Ukryj se tam a čekej na mě až přijdu“.
„Já tě nepustím“, prosebně se snažil přesvědčit vlček svého otce.
„Já musím. Ale já se vrátím, to ti slibuju“, a zamířil směrem k vesnici lidí. Tam vedla stopa člověka a jeho psů. Nepotřeboval si jí kontrolovat, znal ji až moc dobře. Tiše se plížil tmavým lesem a cestu mu osvětloval právě vycházející měsíc. Stříbrné paprsky osvětlovali louku, která oddělovala les od vesnice. Zastavil se, jeho uši se snažily zachytit i ten nejslabší zvuk. Zvedl hlavu a větřil. Do nosu se mu dostal pach lidí. Znovu se sehnul k zemi a vydal se po stopě lovce. Stopa vedla kolem vesnice a končila někde mezi chatrčemi ze dřeva. Zde si Herve lehl na zem. Byl skrytý za velkým balvanem a čekal. Věděl, že jeho čas přijde. Z chatrče se ozývali hlasy. Mladý lovec oslavoval svůj úlovek. Nic se nedělo, dlouho. Ale vlk měl čas. Nikam již nespěchal. Začalo svítat. V chatrči bylo ticho. Hluk a hlasité projevy skončili. Všichni šli spát. Z hor se táhl chlad. Ranní rosa smočila okolní trávu. Vlkovi padaly víčka. Ne teď nemůže spát. Musí být ve střehu. Kdyby ho zde lidé našli, bylo by zle. Najednou ho probralo ze snění zaskřípání dveří. Uši se natočily ve směru přicházejícího zvuku. Najednou se otevřely dveře chatrče. Ve dveřích se objevila postava. Zavětřil. Ne to nebyl ten, na koho zde čekal. Byl to lovec, ale starý a šel směrem, kde ležel Herve. Přikrčil se za balvanem. Muž ho minul. Nevšiml si mohutného vlka. Silueta člověka zmizela za ohybem cesty, která vedla mezi další chatrče.
Náhle zaslechl kroky! Otočil pomalu hlavu a opět zavětřil. Pečlivě zkoumal přicházející pach. Ano, to byl ten, na kterého zde čekal. Mladý lovec se vydal znovu do hor. Vlkovi začalo bít srdce. Skoro se bál, aby ho lovec neslyšel. Blížil se pomalu. Pysky se mu ohrnuly a v tlamě zasvítily jeho tesáky. Srst na hřbetě byla naježená a jeho svaly v celém těle byly připraveny. Napnuté jako struny čekající na chvíli, kdy vymrští velké tělo vpřed! V hlavě vlka se znovu odehrával obraz, který viděl, když se vrátil na mýtinu. Už byli od sebe jen několik metrů. Náhle se mladík zastavil. Za velkým balvanem leželo šedivé tělo. Oči obou se spojily. Mladý lovec okamžitě pochopil. Chtěl se otočit a zachránit se útěkem. Ale mohutné vlčí tělo vystartovalo ze svého úkrytu a jeho tlapy dopadly na záda mladého lovce. Ten ztratil rovnováhu a padl na zem. Než se stačil zvednout pocítil prudkou bolest na šíji. To vlčí tesáky projely kůží a silné čelisti vyrvaly kus masa. Lovec vydal několik chraplavých zvuků a rukama se chytil za krk. Jeho prsty se okamžitě zbarvili rudou krví, která vytékala z hluboké rány. Otočil se na záda a nad sebou viděl zakrvácenou tlamu, ze které prosvítaly bílé tesáky. Vlk stál nad svou obětí a čekal dokud nevyprchala z těla mladého lovce poslední kapka života.
Pak se otočil a lehkým klusem mířil do hor. Lehce proběhl mezi stromy a vrátil se na svůj palouk. Ke své jeskyni. Vešel dovnitř.
„Barí, jsi tady“? Z kouta se vybatolil malý vlček a sledoval svého otce.
„Pojď, čeká nás dlouhá cesta. Tady nemůžeme zůstat. Lovci z vesnice by nás tady našli. Musíme si najít nový domov. Nový domov, kde zapomeneme na vše“. Herve vyhrabal zbytek srny, kterou společně snědli a vydali se směrem za novým životem. Šli pomalu k horám a před nimi se plazily jejich stíny. Slunce sílilo a dva vlci …….
Povídka je trochu upravená, ale každopádně bych rád Váši úvahu. Co si myslíte o celém příběhu, co jednotlivé postavy. Otázku co je pomsta a jestli je správná ve vztahu "Zákona příčiny a následku".